Magazín - Rozhovor Robert Vano

Nikdo nenavrhne šaty, které budeme nosit 100 let, říká Robert Vano

článek

Text: Jiří Král

Foto: Ilja Hubálek

K málokomu sedí motto „najdi si práci, kterou miluješ, a už nikdy nebudeš muset pracovat“ více než k Robertu Vanovi. Sám se smíchem přiznává, že když zrovna nefotí, tak ve svém volnu fotky zvětšuje, když nezvětšuje, rámuje, a když nerámuje, tak si o nich aspoň čte. Se značkou Blažek letos spolupracoval už na druhé kolekci, tentokrát v Holandsku. V rozhovoru prozradil, co ho na Amsterdamu nejvíc překvapilo, v čem se lišilo focení druhé kolekce od té první a kdo ho v životě nejvíc inspiroval.

Co pro vás bylo prvním impulsem k tomu stát se fotografem?

Jako dítě jsem každý rok psal Ježíškovi, co bych chtěl najít pod stromečkem. Ten mi to ale nikdy nepřinesl a já pak měl akorát pocit, že jsem nebyl hodný. Jednou jsem si takhle napsal o loutkové divadlo a Ježíšek mi přinesl foťák. Byl to takový bakelitový pionýr – nemělo to clonu, ISO, nic. Ale já si tehdy myslel, že to byl foťák za milion dolarů.

Největší radost jsem poprvé vlastně neměl ani tak kvůli fotce, jako spíš z toho, že jsem ji udělal já sám. Všechno ve škole tenkrát bylo týmové, všechny ty sběry brambor a tak. Ale tohle jsem mohl dělat jenom já. A tak jsem si řekl, že bych chtěl být fotografem. Problém byl v tom, že ve škole jsme jako kluci na nějaké profese prostě nemohli. Pan učitel mi říkal, že focení není profese pro chlapa, že můžu třeba elektrifikovat tratě. Ale v hlavě mi to zůstalo a v Americe jsem se k tomu nakonec stejně vrátil.

Za roky strávené v Miláně a New Yorku jste určitě potkal spoustu skvělých fotografů. Kdo vás nejvíc inspiroval?

Je pravda, že bylo krásné zažít dobu, kdy ještě žili velcí fotografové z první republiky. Hodně jsem si toho vzal od svého učitele pana Horsta, u kterého jsem byl čtyři roky. Byl dost přísný, Němec, používal jen holé věty. Vzal jsem si od něj jednu radu, kterou vždycky říkám i svým asistentům: „Chceš být slavný fotograf? Já ti na to dám dobrý recept. Polovina úspěchu je chodit načas. A druhá polovina je narodit se v Paříži. Ty nemáš ani jedno, tak se snaž být aspoň napůl úspěšný.“ To si člověk zapamatuje víc než všechnu tu techniku.

Zajímavé ale je, že to nebyl on, kdo mě inspiroval. Mě inspirovala moje generace – hippies, psychedelie. Jenže pak si uvědomíte, že to byl jenom trend. Pro mě to bylo velké zklamání, protože jsem čekal, že to takhle půjde dál. Jenže přicházejí pořád nové a nové trendy, a když už nějaká firma neví, co udělat nového, tak udělá něco starého znovu. V módě nikdo nepřijde se stylem, který budeme nosit ještě v roce 2100.

Vzpomínáte rád na některou spolupráci z minulosti?

Hlavně na ty první ze začátku kariéry. To je ještě člověk mladý a neví, jestli bude úspěšný. Je v tom ta nejistota. Často vzpomínám na Milán. V agentuře mi tenkrát řekli: „Zítra jedeš do Milána, je tam pro tebe nějaká práce.“ Já myslel, že to bude tak na 14 dní, a nakonec z toho byly čtyři roky. Tam jsem poznal všechny top modelky té doby a moje fotky byly poprvé na titulních stranách velkých novin. Cítil jsem se jako raketa. „Teď jedu, teď jedu,“ říkal jsem si a cítil to v nohách (smích). Jenom byla škoda, že jsem tam byl sám a neměl jsem to komu říct. Slávu si pořádně neužijete, když se o ni nemáte s kým podělit.

Fotíte raději pro magazíny, nebo si víc užíváte kampaně?

Když jsem byl mladý, starší kolegové mi vždycky říkali, ať fotím pro časopisy. Že ještě nemám děti, manželku, psa, bazalku, porsche, chatu, nic. Tím pádem jsem nepotřeboval tolik peněz a měl jsem čas udělat si jméno. Jediný způsob, jak se dostat k dobrým kampaním, je být známý. A lidi tě budou znát, jen když jsi publikovaný. Dělat sem tam něco pro časopis je ale podle mě důležité i v mém věku. Aby lidi pořád viděli, že ještě žiju (smích).

článek
článek

Je Blažek první značka, pro kterou jste fotil?

Blažek je první značka pánské módy. Dřív jsem hodně fotil dámské kolekce pro spoustu značek.

Bylo focení druhé kampaně pro značku Blažek v něčem jiné než to první?

I když si myslím, že fotím pořád stejně, jiné to určitě bylo. Focení první kampaně bylo klidnější. Asi za to mohla lokace a počasí, atmosféra v Amsterdamu je zkrátka rušnější. Celé město je v pohybu a je rozdělené na tři proudy – pro auta, kola a chodce. Celé focení mělo jinou energii.

Fotíte raději v terénu, nebo v teple studia?

Záleží na týmu a produkci. Když je super organizace, jako byla na téhle kampani – víme, kdy vstaneme, kam jdeme, máme obleky, máme modely – tak je focení venku super. Ale když to není dobře organizované, tak to mám rád i ve studiu, protože vím, že mi nikdo nikam neuteče (smích).

V Holandsku jste byl poprvé. Bylo něco, co vás při jeho návštěvě překvapilo?

Hrozně moc mě překvapilo, že voda v kanálech byla skoro ve stejné rovině jako chodníky. Člověk čte o tom, že mořská hladina stoupá, ale tam jsem si říkal, že kdyby stoupla ještě o centimetr, tak je celý Amsterdam pod vodou.

Jak relaxujete, když se vrátíte z náročného focení?

Já pořád říkám, že v soukromém životě jsem strašně nudný člověk, protože mě nic moc nebaví. Když jdou ostatní po focení běhat po Amsterdamu, já se radši koukám na fotky, co jsem pořídil (smích). Když se pak vrátím domů, mám dojem, že chci vidět, co viděli ostatní, a tak si pustím na National Geographic nějaký dokument o Amsterdamu a dozvím se o něm víc než zbytek týmu.

Ale vždy je tam ta fotka. Když nefotím, tak ve volném čase zvětšuji, když nezvětšuji, tak rámuji, když nerámuji, tak o fotce čtu a všechno ostatní jde mimo mě. Jenom ta fotka, to mě zajímá.

Kde je pro vás „doma“?

Teď se cítím doma v Praze, když jsem žil v New Yorku, tak jsem se cítil doma tam. Prvních 18 let života pro mě doma bylo v Nových Zámcích na Slovensku, kde jsem se narodil. Zajímavé je, že žádný z těch domovů jsem neplánoval. Do New Yorku jsem se dostal v podstatě náhodou. Byl jsem v utečeneckém táboře a adoptovala mě místní rodina. Do Československa jsem se chtěl vrátit, ale až do revoluce jsem nemohl.

Tam, kde jsem vyrůstal, to je domov v mojí hlavě. Ale lidi, co jsem tam znal, už nežijí. Proto se tam nevracím, aby mi to nevymazalo vzpomínky. Do New Yorku taky nejezdím. Ale rád se podívám do měst jako Amsterdam, protože je to něco nového.